Organizace příbuzných duševně nemocných

"Uvádíme překlad rozhovoru s mladou lékařkou Sabine, která navzdory svému onemocnění schizofrenií vystudovala medicínu. Pracuje nyní jako peer-poradkyně v organizaci lidí s duševním onemocněním Pro mente Vídeň. V článku uvedeném v časopisu KONTAKT rakouské organizace pečujících HPE, který přeložila paní Zina Modlitbová, se Sabine dělí o své zkušenosti, jak překonala těžkosti, spojené s onemocněním".

I přes vypuknutí schizofrenního onemocnění dokázala Sabina (postižená a lékařka) ukončit lékařské studium. Nějakou dobu už pracuje jako peer – konzultantka pro sdružení Pro mente ve Vídni. Pracuje i pro organizaci HPE a na seminářích pro rodinné příslušníky předává dál své vědomosti a zkušenosti. Redaktorka Daniela Schreyer s ní hovořila o jejích možnostech, jak zvládnout duševní onemocnění.

Už 15 let trpíš onemocněním schizofrenní. Mohla by jsi nám pár slovy říci, jak u Tebe nemoc propukla?

V době vypuknutí nemoci jsem měla velký stres. Čekaly mě těžké zkoušky na universitě a měla jsem problémy i v soukromém životě. Na konci léta jsem si všimla, že jsem se změnila. Jako první to vyjádřil můj bratr, že se něco se mnou děje. Slyšela jsem hlas, ze kterého jsem měla obrovský strach. Poprosila jsem tatínka, aby mě odvezl do nemocnice (v té době do Guggingu). Ošetřující lékaři mi diagnostikovali syndrom zatížení s příznaky citlivosti (symptomatické příznaky). Po 14 dnech jsem opustila nemocnici v Guggingu. Po příjezdu domů u mě vypukla schizofrenie s optickými, tělesnými, chuťovými halucinacemi, bludnými představami, negativními myšlenkami a náladami.

Diagnóza schizofrenního onemocnění je šokem pro mnoho lidí. Mnoho postižených jen nerado o tom mluví. Měla jsi od začátku takový otevřený přístup k onemocnění, popř. co způsobilo, že považuješ toto onemocnění za "normální" nemoc?

Byl to pro mě také šok, ze začátku jsem to tajila, nechtěla jsem to přijmout a vzít na vědomí. Následovalo několik pobytů na psychiatrické klinice, už jsem to nemohla utajit a zapřít. Protože bylo zřejmé, že jsem onemocněla, změnil se i můj postoj. Začala jsem se s tím smiřovat a myslela jsem si, zkus jednoduše z toho udělat to nejlepší. Duševní onemocnění většinou považuje společnost za tabu. V ordinaci mého obvodního lékaře se neustále promítá spot:: "Duševní onemocnění je stejné jako onemocnění cukrovkou."

I přes onemocnění se Ti podařilo dokončit lékařské studium. O tom se mnoha postiženým může jen zdát. Jak jsi zvládla tak velký výkon? Už jako malá holka jsem chtěla být buď lékařkou, nebo zvěrolékařkou. To přání jsem měla od malička, věnovat se této profesi. Jak jsem i přes onemocnění dokázala dokončit studium, bylo dáno mou vírou, že to dokážu, silnou vůlí, houževnatostí a štěstím. Jaký význam přikládáš lékům při léčení tohoto onemocnění?

Ze začátku jsem nebyla nadšená z užívání psychofarmak. Především z důvodu, že je budu muset brát po celý život. Experimentovala jsem se snížením dávek. V obdobích, kdy je vše v pořádku, má člověk touhu je vysadit. Potom brát různé druhy léků v nepravidelnou dobu a v různých dávkách – jen polovinu nebo čtvrtinu tablety. Zatěžovalo mě brát léky tak, jak mi byly předepsány. V současné době už můžu žít s vědomím, že budu muset brát léky po celý život. Chrání mě a udržují mě před obrovským propadem. Vím, že i přesto nejsem imunní vůči atace. Člověk akorát se nedostane až na dno. I přes léky a dobrý vztah s ošetřující lékařkou mám občas špatná období, ale i ta pominou.

Jaké druhy terapií Ti ještě pomohly?

Psychoterapie, měla jsem štěstí, že jsem získala místo placené zdravotní pojišťovnou. Má rodina, která mi dodávala sílu a byla tady pro mě, když nastala kritická období. Mí přátelé, kteří jsou perfektní a můj životní partner.

Zotavení je vždy proces a vzniká uvnitř a z vnitřku nemocné osoby. Můžeš našim čtenářům sdělit několik faktorů, které byly nezbytné pro tvé zotavení?

Díky mému studiu medicíny jsem získala hodně vědomostí, což bylo určitou předností. Díky pobytům na klinikách a domácím samostudiem jsem mohla dobře poznat sama sebe a naučit se: „Vida, teď na sebe musíš dávat pozor". Vedu velmi dobrý, konstruktivní dialog se svou ošetřující lékařkou. Hodně jsem toho přečetla a nevzdala jsem se důvěry a naděje. Musím s tím žít, ale neustále zkouším „plavat" a ne se „topit".

Členové rodiny potřebují hodně trpělivosti, aby byli schopni dobře doprovázet při procesu zotavení nemocného člena rodiny. Nátlak a poučování nejsou vesměs správnou cestou, neboť nemocná osoba si musí sama najít svou cestu. Máš nějaké nápady, co by mohlo pomoci členům rodiny zvládnout tento proces".

Pro členy rodiny je velmi těžké vidět svého milovaného v takovém stavu a být bezmocní. Určitě je potřeba počítat s delší dobou i s možným zhoršením stavu než se najde nejlepší vhodný lék. Člověk nesmí ztrácet naději. Členové rodiny by neměli být příliš kritičtí, ale ani příliš ochranitelští. Pro mě byl dobrou možností pobyt v denním stacionáři na klinice, naučit se organizovat den a plnit běžné denní úkony, dochvilnosti, dodržovat předepsané termíny na psychoedukaci, ergoterapii, léčbu hudbou a další, potom se vrátit domů a mít den naplněný.

Už delší dobu spolupracuješ se svépomocnou komunitou postižených Pro Mente Wien. Co Tě motivuje k této práci?

Dostala jsem se do skupiny Pro Mente Wien, neboť jsem hledala svépomocnou komunitu se stejným onemocněním. Po roce jsem převzala vedení skupiny. Ve skupině se cítím jako znovuzrozená. Lidé chápou a rozumí, jak se člověk cítí. Jako peer – konzultantka, tedy „postižená pomáhá postiženým" jsem už vedla čtyři rozhovory. Doufám , že jim mohu trošku pomoci a předat jim své zkušenosti a vědomosti.